:P
26. listopadu 2011 v 14:23
Omluvte malý nedostatek na poslendím obrázku..co se týče oblečení, které Jannis má, ale nechtěně se mi převlékla do teplejšího oblečení..jelikož mám na pozemku teprve jaro...a bohužel jsem si toho nevšimla...
Může být život někdy krásný?-3.Díl
26. listopadu 2011 v 14:21 | Janinka:)
|
Siminky, mnou vytvořené
3.Díl
Nevěřícně jsem hleděla onomu muži do tváře, srdce mi bušilo a já nevěděla co mám dělat..jestli se začít radovat nebo plakat, ale moje téměř nadšení bylo za chvilu v trapu.
,, Prosím slečno? Asi jste si mě s někým spletla.''
Přijemným hlasem odvětil muž.
Konečně jsem se vzpamatovala z toho šoku, prohlédla si muže ještě jednou a opravdu to Kevin nebyl..měl podobné rysy, ale nebyl...
Kevin měl přece hnědé vlasy a ta jeho vůně...
,,Promiňte...hrozně se omlouvám, ale jste hrozně podobný někomu..koho jsem kdysi znala...ještě jednou se omlouvám.''
Slušně jsem se omluvila...
,, Nic se neděje slečno..to se stane každému, nezlobte se..,ale dosti spěchám. Mějte se pěkně...a snad jednou natrefíte na toho, se kterým jste si mě spletla..''
Muž se poúsmal a v rychlosti naskočil do přijíždějícího autobusu a v mžiku i s autobusem zmizel v nedaleké odbočce...
,,Bohužel..na toho muže už nikdy nenatrefim..už nikdy....'' Se sklamáním jsem si jen pro sebe prohodila, protože jsem věděla, že Kevina už nikdy neuvidím...opět se mi udělalo nevolno, vybavily se mi poslední chvílě, kdy jsem ještě Kevina viděla...kdy jsem ho viděla naposled...do očí se mi opět hnaly slzy...nechtěla jsem do toho všeho spadnout znova...měla jsem se už přeci fajn...tak co se stalo? Proč mi ho ten muž tak neskutečným způsobem připomněl..ne já už se nechci trápit...nechci...
Usadila jsem se na nejbližší lavičku..a vyčkávala přijezd taxíku..chtěla jsem co nejrychleji pryč..pryč z tohodle místa...potřebovala jsem domu..dát si pořádně silné kafe..a denní dávku léků, které mám předepsané od lékaře...jen ty mě ted dokázaly uklidnit...
------------------
V prostředí domova
V poklidu se šálkem kávy jsem seděla na pohovce..ano byla jsem už o dost klidnější, ale v hlavě mi pořád šrotovalo co byl vlastně ten muž zač..ještě jsem ho nikdy nepotkala..a to tu bydlím celkem dlouho..bože a ty rysy...pořád mi něco říkalo, že neměl ke Kevinovi daleko...
Ale to nemohlo být možné...nemohlo..Kevin přece zemřel..před mýma očima...viděla jsem to...
Opět se mi sevřel žaludek a z očí se mi hrnuly slzy, jako hrachy..viděla jsem to před očima...pořád jsem v uších slyšela jeho křik...jako by se to stalo před pár minutama...
Neskutečně mi chyběl...
Nevěděla jsem, jak vlastně budu žít...jak bez něj budu žít.., ale věděla jsem, že se nemůžu do konce života trápit..nemůžu ..musím opět začít žít..musím...
Rázně jsem vstala z pohovky...odložila šálek kávy na stolek...v tichosti jsem se došla převléci...přemalovati....
Pak jsem jen letmě zahvízdala na svého Rockouška..., který mi byl stále oporou v těch těžkých chvílích... a vydali jsme se spolu na malou procházku..po klidné časti města...
Neměli jsme určitý cíl..jen jsme šli tam, kam nás nohy nesly..a že náš donesly před zdejší hřbitov..., kde byli pochování moji předci.... a také můj drahý Kevin...
ani sama nevím...proč nás to zaneslo až sem...,ale moc jsem nad tím nepřemýšlela...po cestě jsem natrhala pár květin, které jsem aspoň mohla přidat do vázy mezi ostatní květiny u Kevinova hrobu...
Vešli jsme dovnitř..ano panoval tu nesnesitelný klid...Podivné tvary stromů tu zanechávali děsivý dojem...
Nikdo jiný tu nebyl jen já a Rocky....
usadila jsem do trávy ke Kevinově náhrobku...a dívala se na jeho fotku...vypadala tak živě..., věděla jsem, že mé srdce bude patřit jen jemu..a nikomu jinému..ano chtěla jsem začít žít...,ale ne s jiným mužem..nedokázala jsem potlačit tu lásku.., která v mém srdci stále přetrvávala...
Zůstali jsme tu až do setmění...,ale začínalo se ochlazovat..ano podzim dával dost najevo svůj příchod..., proto nám nezbylo nic jiného než opustit Kevina i zbytek rodiny..a vydat se zpět domů...
V tichosti jsme kráčeli až k železným dvěřím..hřbitov vypadl v podvečer ještě děsivěji..nahánělo mi to husí kůži, ale byla jsem tak otupěla, že jsem tomu nekladla až takový důraz...jen jsem suše křáčela k východu....
Když v tom jsem to uslyšela...
''Jannis...Jannis....
Pomoz mi...''
Pokračování příště...
Visty 6
14. listopadu 2011 v 17:07 | Janinka:)
|
Oblíbené stránky
Tak ráda bych tu zveřejnila mou oblíbenou stránku...blog patří jedné milé slečně, která má neskutečný talent na stavbu překrásných domů, jak do the sims 3 tak i do the sims 2..doporučuji si to tam pěkně projet a postahovat co jen jde... najde zde i užitečné návody na stavbu...:)) přeji příjemnou podívanou..
Kamilla
14. listopadu 2011 v 16:33 | Janinka:)
|
Siminky, mnou vytvořené
Ještě jsem pro vás přichystala další překvápko..novou simí slečnu...
Kamillu
A jedna fotečka trošičku upravená..Kamilla má ráda karate...
Může být život někdy krásný?-2.Díl
14. listopadu 2011 v 16:28 | Janinka:)
|
Příběhy
Tak přicházím s novým dílkem asi možná trošku slabší,ale psala jsem ho v rychlosti..dneska mám po dlouhé době volný den..tak jsem chtěla udělat radost..:) i tak doufám, že potěší...:P
2.Díl
Zalezla jsem zpět do tichého bytu a přemýšlela co budu celý den dělat.
Doma se mi sedět nechtělo, jelikož venku bylo moc krásně a tichost domu byla celkem depresivní a už takhle jsem měla problémy s psychikou a chtěla jsem se tomuto vyvarovat, potřebovala jsem pryč..pryč mezi lidi.
Proto jediná možnost byla zajít se podívat do rušné časti velkoměsta..poohlednout se po něčem pěkném na sebe, co by mi přineslo maličkou radost.. a skočit si na vydatný oběd.
V poklidu jsem se převlékla do něčeho lehčího, upravila si vlasy a mohla jsem vyrazit mezi lidi.
Byla jsem celkem nervózní, jelikož už je to pár týdnu, co jsem nikde nebyla....
po mém psychickém zhroucení jsem musela být v klidu a ničím nerušená...
Ale věděla jsem, že živost a vír velkoměsta mě povzbudí...nesnášela jsem samotu a kvantum lidí mi mohlo pomoci nemyslet na zlé vzpomínky, ale žít přítomností...
Přivolaný taxík přijel vskutku rychle...
,,Prosím odvezte mě do ulice Růžová, děkuji.'' Zahlásila jsem.
Taxikář jen letmě přikývl a už jsme svištěli do víru velkoměsta....
Ano opravdu...lidé tu pobíhali, jak splašení..všude plno zmatku, nervozita...,ale já byla šťastná a klidná...cítila jsem tu život a to bylo hlavní...
Jako první jsem navštívila místní putik s oblečením..potřebovala jsem obměnit šatník a věděla jsem, že tady si určitě něco vyberu, byl to můj velmi oblíbený obchod, přijatelné ceny..milá obsluha...a navíc velmi kvalitní oblečení..
Chtěla jsem si udělat radost...tak jsem pokukovala i po nějakých pěkných večerních, společenských šatech....
o pár hodin později...
Nakupování mě opravdu vyčerpalo a dostala jsem celkem i hlad..proto jsem zavítala do známé restaurace U tří smaragdů.
,,Dobrý den, já bych si dala jen tento lehký zeleninový salát se sýrem a sklenici vody, děkuji.'' Poručila jsem si objednávku
V čekání na salát jsem se zadívala ven na ulici, ta rušnost mě opravdu naplňovala a vykouzlila mi na tváři úsměv...měla jsem velmi pozitivní myšlení a klid na duši...
Ještě ke všemu to pražící slunce, které oslňovalo silnici...mělo to opravdu překrásný efekt...
,,Prosím, váš salát..'' Vyrušil mě hlas číšníka..., poděkovala jsem a vrhla se do jídla...
S utišeností hladu jsem odložila talíř na stranu, zavolala číšníka...zaplatila účet a pomalu jsem se vydala k odchodu, byl už celkem čas vrátit se domů, měla jsem toho za ten den docela dost.
Když jsem vyšla ven měla jsem oči sklopené k zemi, proto jsem si nevšimla osoby, která šla proti mě..srážka byla nevyhnutelná...
Když jsem se vzpamatovala zvedla jsem svůj zrak k o né osobě..., chtěla jsem se omluvit, ale když jsem zahledla ten pronikavý pohled...ach ty oči...to nemohlo být možné...
,, Bože...Kevine..'' vypravila jsem ze sebe v šoku...
Pokračování příště...
1.Díl
5. listopadu 2011 v 15:32 | Janinka:)
|
Příběhy
1.Díl
,, Miluji tě...strašně moc moje drahá Jannis.''
,, Já tebe taky Kevine..nikdy o tebe nechci přijít.''
,,Ani já ne...to by byl konec mého života...''
Shýbal se ke mně aby mě políbil....
Celá vykulená jsem se zvedla z tvrdé podlahy a snažila se přistát zpět v realitě...stále jsem ještě zřejmě snila, jelikož jsem nebyla schopná rozpomenout si, kde jsem..kdo jsem..a co dělám na podlaze a proč tu není můj milovaný Kevin.
V tom mi to všechno došlo...byl to jen sen...pouhopouhý sen...nic jiného...realita je mnohem horší...
Celá orosená od potu...jsem se usadila k pohovce a propukla v hrozý pláč...když mi došlo, že je Kevin mrtvý.....a ty jeho čokoládové oči na mě pohlížely jen ve snu...
Nešlo přestat....tolik bolesti a utrpení...žaludek se mi svíral...a hlava mi třeštila...nemohla jsem dál...
chtěla jsem už vše skončit..a jít za ním...za ním nahoru...
Nedokázala jsem myslet objektivně....chtěla jsem už jen být šťastná...a věděla jsem, že tady už nikdy šťastná nebudu...., ale přes to jsem nedokázala sáhnout si na vlastní život...i v tomhle hrozném stavu...nedokázala...
jako tělo bez duše jsem seděla u pohovky a plakala...málem bych přeslechla ten randál z kuchyně..,který oznamoval příchozí telefonát...
pokoušela jsem se vstát, ale přišlo mi to marné..neúprosná bolest v nohou mi to ztěžovala...tělo bylo slabé..,ale sebrala jsem všechny síly..a vstala...
Dobelhala jsem se k telefonu a s nezájmem jsem ho zvedla...
,, Ano..prosím?'' Nevyspalým a uplakaným hlasem jsem odvětila..
,, Zlatíčko...tady máma..jsi v pořádku? Už dva týdny o tobě nic nevíme..proč nám nebereš telefony?''
Nechtěla jsem na sobě dát znát takovou slabost...,ale nemohla jsem dál..věděla jsem, že samota mi už nepomůže...
,, Mami...prosím přijeď..nemohu dál...''
ucítila jsem slabost v nohou a hlava se mi zatočila...před očima se mi zatemnilo..a já padala dolů k zemi....
O několik hodin později..
Bude jí lépe, nebojte se o ni paní Brownová..jen je dost slabá a psychicky vyčerpaná...dáme ji něco na uklidnění ať se trochu prospí..a nabere síly...
Ještě téměř zalepenýma očima jsem zahlédla svojí mámu a nějakého chlápka v bílém oděvu....nic jsem si nepamatovala..vůbec nic.. a ani jsem netušila, kde to jsem...
,, Mami....''
Slabounkým hláskem jsem ze sebe vydala...
,, Drahoušku...jsem u tebe...jak ti je?''
,,Mami, kde to jsem? Chci domů...''
Dokázala jsem ze sebe vypravit....
a pak už jsem opět nereágovala...upadla jsem do hlubokého spánku....
O pár týdnů později
,,Janni, zlatíčko budu tě muset už opustit...vypadáš mnohem líp...tak se mi drž ano? A kdyby se cokoliv dělo...zavolej mi a já přijedu a postarám se o tebe.''
Starostlivě mamka upozornila.
,, Mami..neblázni...koukej už utíkat nebo ten vlak nestihneš....a táta by zas nadával, že nemá večeři...
a o mě se neboj...já už to tu zvládnu...je mi mnohem lépe..a navíc tu mám Rockouše..ten se o mě postará...''
,, No tak dobrá...tak já tedy utíkám...dávej na sebe pozor..drahoušku. Mám tě ráda...a nezapomeň si brát prášky.''
Lípla mi pusu a v rychlosti nastoupila do taxíku...., který už netrpělivě vytruboval a upozorňoval, že nemá celý den na to, aby čekal na jednoho zákazníka...
Taxík se rozjel a za chvilku po něm nebylo ani pamatáky...
Pokračování příště...
Může být život někdy krásný?
29. října 2011 v 1:53 | Janinka:)
|
Příběhy
Něco jako úvod
V tichosti sedím v naprosto prázdném domě a poslouchám jen ten ostrý zvuk kapek dopadajících na střechu.
Uzavřená v myšlenkách si kladu jen tu a jednu samou otázku: ,,Co jsem sakra udělala špatně?''
Emoce už jsou asi teď silnější než já sama, proto je nechám volně plynout....
slzy mi stékají po tvářích, jako velké hrachy, hlava mi třeští a srdce byje, jako o závod..
Tolik nezodpovězených otázek, tolik nešťastných chvil...tolik bolesti..tolik ztráty..a stejně se z toho nic neujasní...už nikdy..
A zas zůstanu sama...zas sama...bez vysvětlení....
,,Prooooč? Proč zase já? Co dělám špatně?
To jsem snad prokletá? Proč už nemůžu být jednou šťastná? Proč?''
Zoufale jsem vykřikovala otázky, které se mi honily v hlavě a chtěly ven...
Psychickým vyčerpáním jsem se sklátila na zem....a usnula....
Pokračování příště..
*Nový příběh*
29. října 2011 v 1:50 | Janinka:)
|
Příběhy
A je to tu....zcela nový příběh....noví hrdinové, nové zážitky a strasti...jen na tomto blogu..:)
Změny..:)
29. října 2011 v 0:40 | Janinka:)
Zdravím..dlouho jsem se tu neukázala...,ale zas jsem přišla na chut hraní sims...tak jsem zpět..
Mám pro vás několik změn..nebo spíš novinek..
S příběhem Vysněný kluk už nebudu pokračovat...přišla sjem o všechny zalohy a podobné věci..tak vám chci poděkovat o pochopení....,ale na oplátku přicházím s novým příběhem...:)
A snad i v nejbližší době přihodím nějaké ty simí slečny...a snad přibudou i ze sims 3..:) at máte na výběr...a začnu dávat pár věcí na stažení..teda věcí simek..:)
Tak ještě jednou dik za pochopení..:)
zdroj obrázku: Thesimsresource.com
Blábol...
8. června 2011 v 16:38 | Janinka:)
Ani nevím,co říct...Spíš se opět omluvit za moji dlouhodobou neúčast,ale bohužel přípravy na maturitu byly přednější než blog...
Jelikož a protože už mám po maturitách a čekají mě už jen zkoušky na vysokou,tak snad se najde trochu vic casu...