close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VsV-8.díl

5. června 2009 v 15:50 | Janinka:) |  Příběhy
8.Díl

Prodírala jsem se hustou tmou. Všude v okolí panovalo nesnesitelné ticho, které mi nahánělo husí kůži po celém těle, ale já byla statečná, proto jsem se nenechala zastrašit a kráčela dál vstříc tmavému, nebezpečnému lesu. Cítila jsem větší chlad, než ve městě, vítr nabíral na silé, stromy prohýbal do neuvěřitelných tvarů a listy surově sfoukával dolů. Šla jsem vstříc svému osudu, cítila jsem se omámená nějakou vniřní sílou, která mi škodolibě radila ,, Jdi dál'', ale ještě tam stále byla jedna síla, sice velice malinká a slabá, která ustrašeně volala ,, Vrať se dokud je čas.'' Podlehla jsem bohužel té škodolibější.
Cítila jsem neunávnou bolest v rukou, jak jsem si stále střídala kufr s věcmi do jedné a pak zas do druhé ruky. V mysli jsem se těšila, až dorazím na ono tajemné místo, kde budu mít od všech klid, ale bohužel mě čekala nejhorší cesta v tomto úseku a kdo ví možná i v mém životě.




Kolíbajícně jsem dorazila na okraj lesa. V lese panoval jiný život, něž jinde po okolí, kor večer. Pořád jsem měla v sobě ty dvě otázky. Vrátit se, či jít dál?
Se strachem v pátách a nejistotou, co mě čeká jsem se nakonec rozhodla a vešla to temného prostředí lesa. Matně jsem si pamatovala cestu na ono místo, věděla jsem o tenké pěšince, na kterou se musím dostat, abych dorazila správně. Prodírala jsem se houštím a věčně jsem si vsugerovávala jisté náznaky, že mě někdo pozoruje, či sleduje. Snažila jsem se tomu nevěnovat moc pozornosti, než mě tahle myšlenka a strach pohltí.
Malá výhoda tu přeci jen ještě byla na cestu mi svítil jasně obrovský měsíc, jehož světlo se prodíralo skrz vysoké a mohutné stromy, proto můj strach byl zatím umírněnější.




Konečně jsem zahlédla úzkou, trochu zarostlou cestičku, která mě má dovést na ono opuštěné místo. Už jsem se chtěla pořádně zaradovat, když v tom jsem uslyšela lehké křupnutí klacíku. Otočila jsem, ale nikoho jsem nezahlédla, když v tom znova a prasknutí bylo intenzivnější. Začínala ve mě propukat panika, ale nedala jsem se a bojovala se svým strachem. Když jsem došla takhle daleko teď to nevzdám kvůli nějakému prasknutí.

Rychle jsem vběhla na onu cestičku a rychlou chůzí jsem se vydala vstříc všem nástrahám, které mě možná ještě potkají. Slyšela jsem za sebou kroky, ale snažila jsem se neklást tomu velký důraz a ani otáčet jsem zrovna neměla v úmyslu. Cítila jsem, jak mě strach pomalu, ale jistě začíná ovládat, když v tom mě zachránilo místo, které jsem spatřila. Byla to ona chaloupka, kterou si pamatuji z dětsví. Přidala jsem do kroku, téměř do běhu a prchala jsem na opuštěnou zahrádku, kde panoval klid. V bezpečí zahrádky jsem se už nebála otočit. Matně jsem zahlédla černý stín vzdalující se od tohoto místa. Z pod rohožky jsem vytáhla zrezivělý klíč a zavrzání zámku i dvěří jsem vstoupila do chladné chaloupky oplívající tmou.





Dveře jsem pečlivě zabouchla a zamkla. Na zdi kousek od dveří jsem nahmatala zapínač, abych zde navnadila trochu světla. Při stisknutí chodbu zahalila tenká pavučina světla.
Dále moje kroky smiřovali do obývacího pokoje, kde jsem si odložila zavazadla. O podál
u krbu leželo pár polínek a proto abych zvýšila intenzivnost světla a ohřala se, jsem začala roztápět v krbu.





Když už oheň pěkně plápolal a hřál, převlékla jsem se do něčeho domáčtějšího, uvařila si šálek vařícího čaje na povzbuzení a užívala si teď ten božský klid od všeho.

Jo, abych nezapomněla určitě nechápete moje myšlení, jaký blázen by šel uprostřed noci do temného lesa hledat chatu, aby byl sám. Asi si říkáte, proč jsem nešla ve dne?
Jednoduchá odpověď. Nechtěla jsem, aby mě někdo zahlédl, v noci většinou lidé spí, proto tato bojovka, zasloužila bych si bobříka odvahy, co říkate?



Danett dlouhou dobu hleděla do plápolajícího ohně a na zážitek v lese už ani nepomyslela. Myslela si, že už má od všeho klid, že bude jen relaxovat a dýchat ten čerstvý, lesní vzduch, ale kdo jen jí byl v pátách? Kdo jí tolik chce? Je tu v bezpečí?

--------------------------------------------

Brice

Danett mě trápila čím dál víc. Začínal jsem o ní mít strach. Proč jen byla celou noc pryč? Copak neví, že jsem se o ní bál?
S těmito myšlenkami jsem vešel do našeho společného domu, ze kterého jsem před pár hodinami odešel. Všude byla tma a božský klid. Něco mi tu nehrálo, bylo mi divné, že by Danett pořád spala.
Po tmě jsem se vydal po točitých schodech nahoru do ložnice skontrolovat mojí spící princeznu.
Úlek jsem málem omdlel. Ložnice byla poklizená a postel krásně ustlaná a Danett nikde.
Danett Nikdeeeeeeeeeee.
Rychlostí jsem seběhl schody, abych nahlásil policii zmizení mé snoubenky.
Dole na stolku mě však upoutal dopis. Byl adresovaný mně.
Vzal jsem ho lehce do rukou a posadil se s ním v pokoji. Obálku jsem vzrušeně rozcupoval, abych se co nejdříve dostal do jádra k dopisu.
Rozložil jsem kus bílého, popsaného papíru.
A začetl se....




Smutně jsem odložil papír a v zamyšlení, beze slova jsem , jako stín odkráčel po schodech do ložnice.

To be Continued....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama