2.Díl
Vylekaně jsem sebou škubla. Zaklepání jsem opravdu nečekala, výslovně jsem řekla, že jdu spát, tak proč mě zas někdo ruší? Celkem naštvaně jsem šla otevřít dveře od pokojíčka.
Mé naštvání se vystupňovalo na nejvýšší bod, když před dveřma nikdo nebyl.
,, Hm, blbá sranda, ani bych se nedivila, kdyby to byla Wirginie.'' Prohodila jsem si pro sebe.
Když jsem ovšem chtěla zabouchnout dveře, mé oči záhledly na zemi malý lísteček. Se zvědavostí jsem ho popadla a zabouchla dveře.
Usadila jsem se na postel a s netrpělivostí jsem rozkládala malý lísteček.
Když jsem lísteček konečně zdolala a dostala se k samému jádru sdělení, polilo mě malé zklámání, nebyl nijak obsáhlý.
Stálo zde:,, Hodně štěstí, při pohovoru....''
Ale musím říct, že i tak mi to trochu vykouzlilo úsměv na rtech, protože jsem si byla téměř jistá, kdo mi lísteček přinesl. Byl to určitě můj milovaný tatínek, který na mě stále myslí, tak jako já na něj.

Lísteček jsem odložila na malý stoleček u okna a jelikož jsem byla opravdu unavená, po tak náročném dni. Hupsla jsem do čistého pyžama, které mi mamka přichystala a pak už mě nic nedrželo v tom abych se zachumlala do teplých a voňavých peřin a usla, jako malé dítě.

O pár hodin později
Vyschlé hrdlo mě probralo z tvrdého spánku, neměla jsem na výběr, musela jsem se dojít osvěžit, abych opět nerušeně usnula. Se slepenýma očima a s rozcuchanými vlasy jsem po tmě zdolávala překážky, které jsem měla v cestě až jsem konečně nahmatala vypínač. Pokoj okamžitě zavalila vlna světla až mě to málem oslepilo. Oči mě neskutečně bolely, ale nic jiného mi nezbylo než si na to zvyknout. Obula jsem si bačkory a po tichu jsem se vydala ke schodům, které vedou do přízemí.

Téměř bez úhony jsem sdolala schodiště a zamířila do kuchyně. Z kredence jsem vyndala menší skleněnou sklenku a natočila si chladnou vodu z kohoutku. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem svá ústa smočila v doušku vody. Okamžitě jsem nabrala další síly na zdolání cesty zpět, obávala jsem se ustlání v pokoji na pohovce, ale to už teď nehrozilo.
Sklenku jsem opláchla pod tekoucí vodou a postavila ji na odkapávač. Pozhasínala jsem světla v přízemí a pak jsem se opět vydala po schodišti nahoru.
Když jsem byla skoro ve svém pokoji uslyšela jsem podivný zvuk, jako kdyby někdo něco schodil. Hrozně jsem se lekla, srdce mi začalo bušit, jako o závod, ale nikoho jsem nezahlédla, proto jsem se optarně tázala : ,, Je tam někdo?'' Moje slova se nesly po tiché chodbě, jako větřík, bohužel nikdo na má slova neodpověděl.
Nechtěla jsem to víc řešit, rychle jsem vklouzla do svého pokoje a zamkla se na dva západy. S bušícím srdcem jsem zalezla pod peřinu a snažila se usnout.

A skutečně se mi to povedlo, i když sama nevím jak. Ovšem to o čem jsem snila stálo opět za to. Opět ten překrásný muž. Nádherná louka a jen my dva. Motýlci kolem nás poletují a ptáčci vesele zpívají, skutečný ráj a romantika, jak má být. Přišlo mi, jako bych se uplně vznášela nad postelí, ale byla to pouze domněka. Zanedlouho tehle sen opět skončil a to tvrdým bušením na mé dveře. Chvíli jsem nevěděla, co se děje proč mě opět někdo budí, když jsem však otevřela oči venku už panoval slunečný den a já byla ve svém tehdejším dětské pokoji a na dveře mi bušila nervózní mamka.
,, Zlato, jsi v pořádku? Neděje se něco?''Máma propadala v paniku.
Rozespale jsem ji odpověděla,abych ji trochu uklidnila.
,, Neboj, vše je ok.''
,, Dobře, velmi se mi ulevilo. Jo mimochodem je snídaně, tak brzy přijď.'' Ozvala se ještě máma a pak za ní byly slyšet jen letmé kroky, jak se vzdalovala od pokoje.
Usadila jsem se na okraj postele, promnula si slepené oči a ještě pěknou chvilku jsem se ze všeho vzpamatovávala. Pak mi konečně taky došlo, co se odehrálo večer a že jsem jistě zamčená. Přemýšlela jsem jestli se mi to taky jen nezdálo, ale to je blbost, říkala jsem si.
No což teď už to nebudu řešit, jdu se převlíct a učesat, aby na mě dlouho nečekali.
Zanedlouho jsem stála před zrcadlem v celé své kráse a mohla se vydat dolů za ostatními členy rodiny.

,, Dobré ráno.'' Popřála jsem zbytku rodiny.
,, Dobré.'' Odvětili ostatní.
,, Máš tu palačinky, tak si pojď sednou a najíst se.'' Pobídla mě máma.
,, Jojo už jdu.'' Pousmála jsem se.
,, Tak jak jsi se vyspala?'' Ptala se máma
,, Ale jo, trošku rušeně, ale celkem se to dalo, až na to, jak jsi mě krásně vzbudila.''Provokativně jsem se zakřenila.
,, Promiň, ale měla jsem starost a navíc si byla zamčená a to nechápu proč.''
,, Věř mami, že já taky ne, měla jsem za to, že se mi to celé zdálo, ale zřejmě ne.''
,, No to už je jedno, hlavně, že ti nic není.'' Dodala máma a zvedla se od stolu a šla uklidit nádobí po snídani.
Amir i sestra byla dnes velmi zamlklý a duchem uplně nepřítomní.
,, Co je s váma dvěma? Vypadáte,jako kdyby vám uletěly včely.'' Provokativně jsem se uchehtla.
Sestra mi věnovala né moc přívětivý pohled a Amir? Ten se na mě radši nepodíval vůbec.
,, Víš co? Hleď si svýho.'' Dodala Wirginie nepříjemně.
,, Tak promiň, že jsem se zeptala.'' Dál už jsem ji neprovokovala, zřejmě se asi s Amirem nepohodli.
Dojedla jsem svou dávku palačinek a pomohla mámě s mytím nádobí.
Po práci jsem se chvilku usadila na pohovku a pozorovala oheň, který mě neskutečně uklidňoval a naplňoval novou energií.
,, Je nádhernej viď?'' Vyrušil mě ten příjemný hlas táty.
,, To teda je.'' Přitakala jsem
Táta se posadil vedle mě a pozoroval oheň stejně, jako já. Uklidňoval ho tak, jako uklidňoval mě.

,, Jo tati, děkuju za ten milý lísteček.'' Narazila jsem na onen vzkaz před dveřma.
,, Lísteček?'' Podivil se táta.
,, No však víš, včera u dveří.'' Napověděla jsem mu.
,, Ne nevím o čem mluvíš.'' Dodal táta zmateně.
,, Ale nepovídej, ty hraješ hérečku viď?''Pousmála jsem se.
Táta ovšem měl vážnou tvář.
,, Já, ale opravdu nevím o čem to mluvíš Popelko.''
,, Aha, tak to je jedno, ale tak kdo ho tam teda dal, když ne ty?'' Ptala jsem se spíš sama sebe.
,, To netuším.'' Dodal krátce táta.
Letmě jsem ohlédla a spozorovala Amira, jak celou dobu poslouchá náš rozhovor, jamile mě spozoroval otočil se k sestře, která se loučila s mámou. Chystali se už odjet domů.
,, Vy už jedete?'' Otázala jsem se.
,, Jak vidíš tak jo.'' Odpověděla Wirginie.
Zvedla jsem se, abych se s nima rozloučila.
,, Tak tedy ahoj.'' Rozloučila jsem se se setrou.
,, Měj se.'' Dodala
,, Ahoj Amiri.'' Rozloučila jsem se i s Amirem
,, Ahoj Odett....'' Udělal nečekanou pomlku, podíval se mi do očí a pak, i jako má sestra vyšel ze dveří.

Oba dva nasedli do auta a vmžiku zmizeli z očí nás přítomných.
Nadešel čas, abych se rozloučila i já.
,, Tak se tady mějte, hlavně se opatrujte. Pojedu už taky.'' Začala jsem se loučit.
,, Odett, ty už taky jedeš? Já myslela, že se ještě zdržíš.'' S nadějí se máma otázala, ale bez úspěchu.
,, Ne mami, už taky pojedu, mám ještě nějakou práci.''
,, Nu dobrá.''Dodala máma a pak mě láskyplně objala a vněnovala mi jeden rodinný polibek.
,, Ahoj tati.''Zářivě jsem se na taťku usmála.
,, Ahoj Popelko.'' A ani on nezahálel a pořádně mě stiskl ve své náruči a lípl mi sladkou pusu na obě tváře.
Pak už jsem jim jen zamávala a vydala se ke své vejtřasce, která mě opět zaveze do víru a ruchu velkoměsta.......

Pokračování příště