Něco jako úvod
V tichosti sedím v naprosto prázdném domě a poslouchám jen ten ostrý zvuk kapek dopadajících na střechu.
Uzavřená v myšlenkách si kladu jen tu a jednu samou otázku: ,,Co jsem sakra udělala špatně?''
Emoce už jsou asi teď silnější než já sama, proto je nechám volně plynout....
slzy mi stékají po tvářích, jako velké hrachy, hlava mi třeští a srdce byje, jako o závod..
Tolik nezodpovězených otázek, tolik nešťastných chvil...tolik bolesti..tolik ztráty..a stejně se z toho nic neujasní...už nikdy..

A zas zůstanu sama...zas sama...bez vysvětlení....
,,Prooooč? Proč zase já? Co dělám špatně?
To jsem snad prokletá? Proč už nemůžu být jednou šťastná? Proč?''
Zoufale jsem vykřikovala otázky, které se mi honily v hlavě a chtěly ven...
Psychickým vyčerpáním jsem se sklátila na zem....a usnula....

Pokračování příště..
No neičo málo mi tovja prezývka hovorí ale už neviem :D
A inak kráásne napísané <33 kedˇbdue pokračovanie daj mi prosíím vedieť x)